Strana 2

Kráčel jsem bez ohlédnutí.
Nohy mě nesly vpřed – po úzkých dlažebních kostkách, kolem starých fasád, kolem lidí s kávou a ranními novinami. Město se probouzelo. Někde za rohem zaburácela tramvaj. Z římsy vzlétli holubi.
Všechno bylo normální. Všechno vypadalo normálně. Kromě mě – ne tak docela.

Zabočil jsem do první uličky, na kterou jsem narazil, a opřel se zády o zeď. Snažil jsem se přemýšlet.
Klíč. Pokoj 114. Vzkaz od někoho jménem „L“. Recepční, která se mi odmítla podívat do očí. Muž v černém autě, který znal mé jméno. Michael. Dobře. Takže se jmenuji Michael. To je něco.

Ale co tady dělám? Proč nemám doklady? Proč nemám telefon? A hlavně, proč ten muž zavrtěl hlavou? Co mi chtěl říct? Nedělej to. Nechoď tam. Přestaň. Nevěděl jsem. Nic jsem nevěděl.

Na konci uličky stál malý novinový stánek. Starší muž rozkládal nejnovější čísla a zcela mě ignoroval.
Přiblížil jsem se. Mýma očima jsem přelétl titulky.
Praha. Takže to nakonec byla Praha.
Vzal jsem si první noviny, které mi narazily – místní, v češtině, kterou jsem zjevně vůbec nemluvil. Pak jsem si vzal anglické. Zaplatil jsem mincemi z kapsy.
Přešel jsem ke zdi a začal je listovat.
Třetí strana.
Zastavil jsem se.

Byla tam fotografie.
Černobílá, trochu zrnitá – jako by byla pořízena z dálky, skrytým fotoaparátem. Muž odcházel z nějaké budovy. Měl zvednutý límec, sklopený pohled.
Dlouho jsem na tu fotografii zíral. Velmi dlouho.
Protože ten muž jsem byl já.

Text pod fotografií byl v angličtině. Krátký. Jen dva odstavce.
Přečetl jsem si první. Pak druhý. Pak jsem noviny složil, zastrčil si je pod paži a pomalu odcházel od stánku – klidně, stálým krokem, i když se ve mně všechno vířilo.
Nedokázal jsem ukázat, jak jsem rozrušený. Nedokázal jsem se zastavit. Nedokázal jsem se ohlédnout.
Protože podle tohoto článku jsem byl muž, kterého hledali. Vážně hledali. Na nejvyšší úrovni.
A to nebylo to nejstrašidelnější.
Nejstrašidelnější bylo, že v článku bylo uvedeno mé celé jméno.
Michael Reeves.
Nepamatoval jsem si ho. Ale existovalo. A to znamenalo, že existovalo i všechno ostatní – moje minulost, můj život, co jsem udělal a co jsem neudělal.
Někde tam venku, za zdí této prázdnoty v mé hlavě, byl celý člověk.
A zjevně velmi nebezpečný.

Zahnul jsem za roh a vytáhl klíč.
Pokoj 114.
Někde v tomto městě byly dveře, které otevřely. A za těmi dveřmi – možná – byla odpověď. Sevřel jsem klíč v pěsti a šel vpřed.
Stejně jsem neměl na výběr.
Co Michael najde za dveřmi číslo 114?
Přečtěte si stranu 3 →